Fučí mi na nohy v Japonsku

2008-08-24T01:23:00.000+09:00

2008-08-24T01:15:00.000+09:00

2008-08-24T01:12:00.001+09:00

2008-08-24T01:08:00.000+09:00

2008-08-24T01:01:00.001+09:00

Tókjó, den pátý – Nóbl

2008-08-24T01:00:00.000+09:00

Jedním z nejznámějších symbolů Japonska je bezesporu císař, hlava konstituční monarchie. Jeho role se během času měnila s tím, že podle ústavy z roku 1947 má dnes jen čistě ceremoniální pravomoce. Sídlem císařské rodiny je tzv. Kókjo, Císařský palác, situovaný ve čtvrti Čijoda, blízko Tokijského nádraží.
Vnitřní část Paláce je zpřístupněna veřejnosti jen dva dny v roce (císařovy narozeniny a 2.ledna), takže, jak to chodí u císařů doma, mi zůstalo zatajeno. Nicméně přilehlý císařský park mi dopřál příjemnou procházku a prohlídku císařských memorábilií v místním muzeu.
Poté mé kroky míří do stanice metra Kasumigaseki 霞が関. Vedle toho, že je název stanice synonymem pro japonskou byrokracii, která je zde koncentrována v nesčetných ministerských budovách, proslavila se tím, že 20. března 1995 zde byl proveden teroristický útok sektou Óm šinrikjó (po nadýchání nebezpečného plynu sarin zde zemřelo dvanáct lidí a další byli zraněni).
Nejprve se jdu podívat na budovu japonského parlamentu, a pak kráčím k japonskému Ministerstvu zahraničí. Tam mám totiž sraz se svým profesorem mezinárodních vztahů, panem Sakaiem a dalšími kamarády, kteří patří do jeho semináře (např. Mizue, Kojuki, Satoši,...). Díky panu profesorovi se mi naskytla unikátní příležitost dostat se do budovy Ministerstva zůčastnit se debaty s japonskými top-diplomaty. Upoutalo mne, jak je Ministerstvo vybaveno. Uvnitř totiž mají japonští byrokrati svoje vlastní „konbini“ (samoobsluha s širokým sortimentem zboží), kde lze nalézt i anglické vydání Harryho Pottera. Přijde mi to jako dobrý nápad. Aspoň se těm úředníkům zlepší angličtina a představivost!
Debata trvala jen hodinu, přesto bylo zajímavé trochu nahlédnout pod pokličku Gaimušó (japonský název pro Ministerstvo zahraničí). Stačil jsem se zeptat na tehdy aktuální otázku uznání Kosova, ale dostalo se mi, jak jinak, diplomatické odpovědi: „Mnoho států Kosovo uznalo, takže Japonsko pravděpodobně nakonec Kosovo také uzná.“ Po debatě se ptám Mizue, jak se jí to líbilo, ale zdá se, že většinu prospala.
Poté se jdeme projít po slavné Roppongi Hills, centra drahých obchodů, které nabízejí pastvu pro oči mladých dívek a dam. Jdeme na drink do Starbucks, jenž je tady na každém druhém rohu (během mého pobytu vznikl historicky první, prý pekelně drahý, na Malé Straně!), a pak náročný den zakončujeme v příjemné restauraci se všemi včetně profesora Sakaie.

2008-08-03T03:54:00.000+09:00

2008-08-03T03:51:00.000+09:00

2008-08-03T02:57:00.000+09:00

2008-08-03T02:54:00.000+09:00

2008-08-03T02:53:00.000+09:00

2008-08-03T02:51:00.000+09:00

2008-08-03T02:48:00.000+09:00

Tókjó, den čtvrtý – Krteček

2008-08-03T02:47:00.000+09:00

Probudil jsem se poprvé u Macumotů doma. Starší dcerka Satomi uhání do školy, mladší Sonomi zůstává doma, neb se připravuje na závěrečné zkoušky. Tatínek, pan profesor z prestižní Waseda Daigaku už je tou dobou pryč. Masae je jako obvykle na nohou a je ve svém živlu. Připravuje jídlo, uklízí, sepisuje, domlouvá dcerám, atd. apod. Kolik energie má tato žena, je obdivuhodné!
Toho dne jsem se nejdřívě šel podívat na působiště pana Macumota, prestižní Univerzitu Waseda. Vedle šesti poválečných japonských premiérů patří mezi její absolventy například i Haruki Murakami.
Poté jsem se sešel s Jošim, studentem Tókjó Daigaku a rodákem z Kóbe, který v ČR nějaký čas studoval historii. Sešli jsme se ve čtvrti Džinbóčó, sousedící se čtvrtí Čijoda. Džinbóčó je známé dlouhou ulicí plnou knihkupectví a antikvariátů všeho druhu. Prostě milovník knih by tu mohl strávit jedny z nejšťastějších dní svého života. A to ani nemusí umět číst v japonštině, jelikož tu jsou i obchody se zahraniční literaturou. Největší radost mi ale stejně udělal Krteček, který měl v obchodu s dětskou literaturou vymezenu speciální poličku. Je vidět, že své krtince úspěšně rozšířil i do Země vycházejícího Slunce.
Dostali jsme se ten den ještě do slavné obchodní čtvrti Ginza, před jejíž dominantou, nejprestižnějším obchodním domě v Japonsku, Wakó, se nachází prý nejrušnější křižovatka na světě. Nedokážu posoudit přesně, ale rozhodně nemůžu říci, že bych tomu nevěřil. V Ginze najdete obchody těch nejluxusnějších firem od Diora po Pradu. Na doporučení jsme s Jošim zašli do obchodního domu Itoya, který je se svými devíti patry opravdovým rájem stolních potřeb včetně rozmanitých druhů papíru.
Procházení po Tokiu jsme ten den ukončili návštěvou tradičnější částí Tokia, Asakusy. Zábavní čtvrť je známá nejstarším buddhistickým chrámem v Tokiu jménem Sensódži, k němuž vede cesta lemována nejrůznějšími stánky se suvenýry, apod.
Poté jsem se s Jošim rozloučil a sešel se Hiromi a další kamarádkou Masako. Pozvali mě totiž na čajový obřad ke svému učiteli čadó. Ten se konal v tradičním japonském domě se stejně tradiční japonskou zahradou. Pod vedením velmi milého čajového mistra jsem ochutnal očistná japonský čaj měl příležitost kontemplovat nad uplynulým dnem a zároveň být překvapen, jak je tak krásné, klidné místo ukryto v rychle tepajícím velkoměstě. Po obřadu jsem se vrátil k Macumotům, vyzvedl věci, rozlučil se a jel, díky jejich laskavosti, přenocovat k českým studentkám na Wasedě, milé Tereze a Kristýně. Uvítala mě jen Tereza, jelikož její parťačka byla mimo město. Po příjemném povídání a sprše jsem si vlezl do futonu, který mi tam nechala právě Kristýna. Ještě jednou díky moc!

2008-08-02T16:21:00.000+09:00

2008-08-02T16:18:00.000+09:00

2008-08-02T16:17:00.000+09:00

2008-08-02T16:15:00.000+09:00

2008-08-02T16:14:00.000+09:00

2008-08-02T16:12:00.000+09:00

2008-08-02T16:11:00.000+09:00

2008-08-02T16:10:00.000+09:00

Tókjó, den třetí – Božský vítr

2008-08-02T16:08:00.001+09:00

Rozloučil jsem se s Ajami a společně s Hiromi jsem se vydal na další pokračování objevování Tokia. Podle Hiromi, na Tokio až neobvykle silný vítr zasahoval vše, co mu stálo v cestě. Listí, odpadky a částečně i lidi, jež jen s obtížemi došli do krytého vlakového nádraží. Ve vlaku čteme na světelné tabuli, že mnoho šinkansenů bude mít kvůli vichřici zpoždění.
Vystupujeme na Akihabaře. Slavná čtvrť, která je rájem pro milovníky elektroniky všeho druhu, komiksů manga, erotických videoher, atd. Pokud je váš zájem o tyto oblasti za hranicí normy a dostává se do krajin posedlosti, pak vám budou v Japonsku říkat „otaku.“ Vedle otaku je však také rozšířrný termín „Akiba-kei,“ který právě odkazuje k Akihabaře. Před obchodem jako Comictoranoana zaručeně někoho takového potkáte. Pokud máte zájem poznat svět Akiba-kei více, doporučuji seriál „Denša otoko (Chlápek z vlaku),“ který si získal v Japonsku značnou popularitu.
Po rušné Akihabaře se vydáváme na klidnější část Tokia, do parku Ueno s krásným jezerem Šinobazu, které inspirobalo nesčetné umělce všeho druhu. Sluneční svit a silný vítr posiluje atmosféru tohoto místa. To, že Ueno patří tradičně ke čtvrti, kde žili lidé nižších sociálních vrstev, jako by připomínají zástupy bezdomovců, které ten den zřejmě u jezera čekaly na horkou polévku od nějaké charitativní organizace. Naskytla se mi tak jiná tvář japonské metropole. Po focení u slavné sochy Takamoriho Saigóa jdeme na báječnou večeři ke společnému kamarádovi Takuovi, kterého jsem poprvé potkal před lety o Vánocích v Praze. Čekalo mne tedy velké „Ohisašiburi“ (=shledání se po dlouhé době).

2008-05-13T01:24:00.000+09:00

2008-05-13T01:22:00.000+09:00

2008-05-13T01:20:00.000+09:00

2008-05-13T01:13:00.001+09:00

2008-05-13T01:07:00.000+09:00

2008-05-13T01:05:00.000+09:00

2008-05-13T01:04:00.000+09:00

2008-05-13T00:54:00.000+09:00

2008-05-13T00:50:00.000+09:00

Tókjó, den druhý – Horor

2008-05-13T00:49:00.000+09:00

Probudil jsem se asi v devět. Hiromi s Ajami již snídali. Vyšel jsem na balkón a chvíli si užíval ten unikátní výhled na, jak jeden můj japonský kamarád řekl, „betonovou džungli.“ Po chvíli Ajami vzbudila i Júkičiho, jehož uvítala po ránu pěkně velká opice.
Po snídani jsme vyrazili s Hiromi a Júkičim na Tokijskou věž. Ten den se zvedl velký vítr, což mělo i nečekané následky. Zrovna když jsme šli po chodníku blízko Věže, zpozorovali jsme, jak na hlavu paní, stojící u svého auta, z nenadání spadl z blízkého pomerančovníku pomeranč. Celá v šoku okamžitě začala hledět k nebesům, jaké pak znamení to od bohů dostala. Přišli jsme k ní a ukázali na opodál ležící pomeranč. Lehce se usmála, uklonila, ale doširoka otevřené oči jí zůstaly.
333 m vysoká vysílací věž, postavená v roce 1958, nese zřetelnou inspiraci Eiffelovou věží v Paříži, kterou překonává skoro o 9 metrů. Jak se dalo předpokládat, na uchvátnou prohlídku čekaly stovky lidí. Po zaplaceních poněkud přehnaných 820 jenů jsme se postavili do dlouhé fronty. Naštěstí nám čas ubýhal rychle, i díky klaunovi, který bavil svými komickými čísly. Pak už na nás přišla řada a výtahem jsme se v pár sekundách ocitli v hlavní rozhledně, sto padesát metrů nad zemí. Tady už není potřeba slov, a tak, co jsem tam viděl, nejlépe ilustrují výše uvedená fota.
Po návštěvě Tokijské věže jsme se vydali metrem do stanice Hibija, z které jsme se prošli na Tokijské nádraží, jenž mne překvapilo svou cihlovou hlavní budovou v západním stylu (postaveno v roce 1914). Tam jsem se rozloučil s Hiromi a Júkičim a čekal na setkání s milými českými studenty z Ucunomija Daigaku, Gakušúin Džoši Daigaku a konečně z International University of Japan v prefektuře Niigata. Je vždycky milé setkat se v Japonsku s českými tvářemi. Jednak proto, že v Kóbe nejsou žádné kromě mne (přece jen samomluva není tak zábavná), jednak proto, že potkat krajana v tak daleké zemi je samo o sobě vzácné. Bonusem samozřejmě je, když si lidé v konverzaci rozumí. A tak se i stalo. Předně, většina z nás, zahraničních studentů, je v podobné situaci, takže společných témat k hovoru bývá nepočítaně.
Nakonec jsem se sešel se svým dobrým japonským kamarádem Jóheiem z Cukuba Daigaku, který rok strávil na UK. Tento mladý politolog právě dopsal bakalářskou práci, týkající se rozpadu ČSR a den po našem setkání odletěl asi na dva týdny do Ruska cestovat. Byl z cesty poněkud nervózní, a tak jsme šli na pivo. Řekl mi také, že jako Tokijan má hrdost a nemá rád Ósaku, protože tamější lidé myslí jen na peníze a na žerty. Tak nevím. Zřejmě na tom napětí mezi Tokiem a Ósakou něco bude.
Vrátil jsem se do šinagawského apartmá skoro ve stejnou dobu jako Hiromi a Ajami. Ty
si na své obličeje po lehkém občerstvení nasadily léčivé masky a daly tak vzpomenout na ty děsivé postavy z japonských hororů Džu-on či Ringu. Pochopil jsem, kde japonské horory berou inspiraci...

2008-05-13T00:43:00.000+09:00

2008-05-13T00:38:00.000+09:00

2008-05-13T00:35:00.000+09:00

2008-05-13T00:34:00.000+09:00

2008-05-12T23:39:00.000+09:00

2008-05-12T23:38:00.000+09:00

2008-05-12T23:35:00.000+09:00

2008-05-12T23:23:00.003+09:00

2008-05-12T23:21:00.001+09:00

2008-05-12T23:11:00.000+09:00

Tókjó, den první – Guláš!

2008-05-12T23:05:00.001+09:00

Začaly mezisemestrální, dvouměsíční prázdniny, a tak přišel konečně čas na mou cestu do „našeho“ hlavního města. Ještě kolem poledne jsem si zašel s Hirošim na výstavu Edvarda Muncha, která se konala v Hjógo Kenricu Bidžucukan (Muzeum umění prefektury Hjógo), za jejímž vybudováním stojí slavný architekt Tadao Andó. Večer jsem šel učit děti angličtinu v jedné soukromé škole, a pak už jsem chvátal metrem a vlakem do Ósaky, abych stihnul nastoupit do nočního autobusu (jakóbasu), který měl namířeno právě do Tokia. Noční autobus je, pokud nechcete jít pěšky, nejlevnější způsob, jak se dostat do hlavního města. Ten lepší (sedadla po jednom, oddělená uličkou + deka + papuče, nechybí záchod) vyjde na 6000 jenů, ten méně kvalitnější (sedadla klasicky po dvou, výše uvedený komfort v závorkách chybí) pak za 3900 jenů. Jen pro představu, kdybyste jeli vlakem, tak by vás cesta přišla na zhruba 9000 jenů. V případě šinkansenu 13000 jenů.
Tak tedy můj autobus (ten za šest) vyjel přesně ve 23h. Kabina řidiče byla oddělena dekou od zbytku autobusu, kde se po chvíli zhaslo. Uvelebil jsem se do pohodlného sedadla, natáhl instantní papuče a přikryl se dekou. S na japonské poměry nadstandardně velkým tělem jsem asi hodinu, dvě hledal správnou polohu, než se mi konečně podařilo usnout.
Na Šindžuku, které je jedním z hlavních obchodních a administrativních center Tokia, dorazil autobus kolem 6:30 ráno. Vystupuji z něj a s úžasem hledím na první skupinku mrakodrapů, které na mě z výšky volají: „To koukáš co? Aby sis nezlomil krční páteř!“ Pokračuji na nádraží Šindžuku station, které je ještě v tuto dobu, až na jednoho bezdomovce a pár jedinců, téměř liduprázdná. (O pár hodin později se však z této stanice obvykle stává nejvytíženější nádraží světa.) Popojíždím jednu stanici na Takadanobaba a přestupuji na další linku. Vystupuji na Šimo-očiai, kde už na mě čeká paní Masae Macumoto.
Paní Masae žila dva roky se svým manželem, profesorem z Waseda University, a jejich dvěma dcerami v Praze. V té době jsem k nim docházel domů a učil Masae češtinu. Je třeba říci, že učit ji byla velká radost. Už jen proto, že se jedná pravděpodobně o jednu z nejzábavnějších a nejupovídanějších lidí na světě.
A nic se také nezměnilo od posledního setkání. Sotva jsem vystoupil z vlaku a pozdravil se s ní, hned začal ten něpřetržitý, ale velmi milý vodopád slov. Dorazili jsme k nim domů, což je na japonské poměry velmi prostorný, dvoupatrový byt s velkým sklepem, kde je koupelna. Bylo brzy ráno, a tak pomalu vstávaly Macumotovic holky, Satomi a Sonomi, jež čekala škola. Pan Macumoto se posadil k jídelnímu stolu a společně jsme posnídali dobroty od Masae. Přitom mi pan profesor vyprávěl.
Když otec rodiny a Satomi odešli a Sonomi začala domácí přípravu na „kimacu šiken“ (pololetní zkoušky), šel jsem se na chvíli natáhnout do blízkého pokoje. Přece jen jsem měl spánkový deficit z osmihodinové cesty.
Když nastalo poledne, vyrazili jsme s Masae do ulic. Ta mě trochu překvapila se slovy, že ještě nebyla na mnoha slavných tokijských místech jako Asakusa, Meidži džingú, atd. Naproti tomu mi řekla, že je „depačika no senmonka,“ tedy, volně přeloženo, něco jako expert na nakupování, takže je mě schopná provést po nejrůznějších supermarketech a obchodních domech, což jsou jako typickou „šufu“ (ženu v domácnosti) její obvyklé cíle vycházek.
Masae mi však také řekla o jediné české restauraci v Tokiu (pravděpodobně i v Japonsku), kterou nedávno objevila. Neváhal jsem ani na okamžik a po každodenních rýžových hodech jsem uvítal změnu v podobě pokrmu z mé rodné vlasti. Již z dálky mě upoutala na české kavárně/restauraci s názvem „ANO,“ situované v Šibuji, česká vlajka. Interiér je skutečně „čeko rašii“ (jako v Čechách). Nechybí fotky českých historických památek, loutka Švejka a například podpis Jana Švankmajera pověšený na zdi. Co mě však nejvíce zajímalo, bylo samozřejmě to, jak tu vaří. Extrémně sympatická, na hranici zamilovatelnosti půvabná japonská servírka, s níž jsme prohodili pár slov o historii kavárny, nám přinesla menu plného tradičních českých jídel říznutých něčím japonským. Takže zde například vaří bramborák s lososem. Exotická kombinace, že?
S Masae jsme dali přednost guláši s bramborákem. Ač poněkud ostřejší, bylo znát, že zde vaří český kuchař, a tak jsem byl z té dobroty blahem bez sebe! Přitom jsem nikdy nebyl, jak se říká, „gulášovej.“ Možná je to tím, že jsem už skoro pět měsíců nejedl nic, co by se podobalo domácí stravě.
Po guláši jsme šli na procházku po Omotesandó, předlouhé třídě plné značkových obchodů. Zde jsme také navštívili „Ukijoe Óta kinnen bidžucukan,“ galerii, kde jsou k vidění slavné ukijoe, obrazy pomíjivého světa, takových tvůrců jako byl Hokusai, Kunisada či Hirošige.
Pak už nás nohy vedly do Svatyně Meidži džingú, uctvívající císaře stejného jména a jeho ženu. Velký park, který k ní vede, se vyjevuje jako oáza klidu v tom rušném japonském megapolis. To však neplatí na Nový rok, kdy je tato nejdůležitější tokijská svatyně zavalena nekonečnými davy lidí. Do nedaleké klenotnice Meidži, kde jsou k nahlédnutí císařské artefakty, jsme se už nedostali. Masae byla z chození unavená a dělala si starosti o doma pilně studující dcerku Sonomi. A tak jsme vykročili z parku přímo do rušné čtvrti Haradžuku, centra japonské módy. Když jsme procházeli slavnou rušnou uličkou Takešita dóri, v které lze nakoupit ty nejšílenější módní doplňky a vidět ještě šílenější mejkapy některých mladých lidí (Nejistota ohledně pohlavní identity jednoho pomalovaného človíčka přivedla paní Masae k bezelstné otázce: „Je to kluk nebo holka?“), uvědomil jsem si o to víc jeden známý, typický rys Japonska, o němž hovořila už Ruth Benedict ve své slavné knize „Chrysantéma a meč.“ Japonsko je země nápadných extrémů. Těsně vedle klidné, až meditativně tiché a uměřené Meidži džingú lze nalést svět Haradžuku, který je rušný, zalidněný a křiklavý. Tento protipól je „Nihon rašii“ (typicky japonský).
Dorazili jsme k Macumotům a společně povečeřeli. S díkem za pohostinnost a stravený den jsem šel na vlak. Ve stanici Šinagawa jsem se pak sešel s „vánoční kolednicí“ Hiromi a dalšími třemi přáteli, Jukou, Ajami a Júkičim (později přišla i sestra Hiromi, Tomomi). Hiromi pracuje v jedné realitce, a tak si půjčila na víkend prostorný firemní byt ve 14. patře. Tam jsem měl přenocovat dva dny. Byl jsem ohromen velikostí apartmá, jehož výši nájemného jsem radši ani nechtěl vědět. Ještě více jsem byl fascinován nočním výhledem na Tokio z balkónu...
Po příjemném povídání za ukusování a popíjení různých pochutin jsem pocítil únavu z prvního tokijského dne, a tak jsem se po sprše natáhl na tatami, přikryl se futonem a uzrál...

2008-05-12T22:58:00.000+09:00

2008-05-12T22:26:00.000+09:00

2008-05-12T22:24:00.000+09:00

2008-05-12T22:17:00.004+09:00

První sníh!

2008-05-12T22:16:00.000+09:00

9. února napadl v Kóbe první sníh. Když jsem vyšel ven, bylo všude najednou bílo. Přestože jsem o sněhu slyšel od kamaráda předchozí den, stejně mě závěje a chumolení dost zaskočily.
Sníh přináší nejen radosti, ale i starosti. A to v případě Kóbe, možná překvapivě, dost značné. Po chvíli čekání na zastávce na mě volala postarší paní, že je dnes kvůli sněhu kalamita a autobusy nejezdí. Tato informace byla pro mne lehce nepříjemná, jelikož jsem byl pozván paní Akasaki, kterou učím češtinu, na její výstavu fotografií s doprovodnou přednáškou, jež se měla konat v Městském muzeu umění v Ašiji. Času nebylo nazbyt, a tak jsem vzal nohy na ramena. Ve skutečnosti bylo velmi kluzko, a tak jsem skoro celý kopec sjel na podrážkách bot, téměř až k vlakovému nádraží. Ze stanice Hankjú Mikage jsem jel do Hankjú Ašija, kde jsem přestoupil na pravděpodobně jediný autobus, který z nádraží ten den vyjel.
Po zajímavém povídaní paní Akasaki o její tvorbě a vlivu českého umění na ní (obzvláště má ráda české obrázkové knížky a tvorbu Františka Skály) jsem navštívil vedlejší Vzpomínkové muzeum literatury Džuničiróa Tanizakiho, slavného spisovatele, který se do Kansaie přestěhoval po Velkém zemětřesení v Kantó (1923). Vedle význačných literárních děl se mu zde podařilo najít náručí mnoha milenek...
Podívejte se na první, a jak se následně ukázalo, i poslední bílý den v Kóbe, jak ho zachycují má fota.

2008-05-12T21:28:00.000+09:00

2008-05-12T21:26:00.000+09:00

Liberty Ósaka

2008-05-12T21:24:00.000+09:00

19.ledna jsem se po dlouhé době sešel v Ósace s Hirošim. Jako velký fanoušek Járy Cimrmana a Svěráků byl potěšen dévédéčkem Vratných láhví, které jsem mu věnoval.
Spolu jsme zašli do Národního muzea umění (国立国際美術館). V architektonickém skvostu od Argentince Césara Pelliho si lze prohlédnout bohatou sbírku domácího, ale i zahraničního (Picasso, Ernst, Cézanne,...) moderního umění.
Druhou zastávkou toho dne bylo Ósacké muzeum lidských práv (Liberty Osaka). V několika výstavních místnostech jsou velmi podrobně prezentovány problémy utlačovaných menšin v Japonsku. Těmi jsou podle muzea tzv. „burakumin,“ potomci nejnižší společenské vrtsvy lidí, kteří se věnovali nečisté práci (v japonském kontextu: práce s kůží – proto je ve čtvti muzea mnoho soch lidí zpracovávajících kůži pro bubny taiko; kati, atd.), dále etničtí Korejci s trvalým pobytem v Japonsku, Ainuové, Okinawané, ženy, homosexuálové, nostitelé viru HIV, nemocní leprou, postižení nemocí Minamata (nervová nemoc způsobená otravou rtutí) a další.
Z celkově velmi podnětné expozice na mne zapůsobil všudipřítomný apel na zlepšení postavení menšin v Japonsku. Je příznačné, že muzeum nebylo dle Hirošiho zřízeno z iniciativy státu...

2008-03-06T01:55:00.002+09:00

Halloween v Sasajamě

2008-03-05T20:03:00.001+09:00

Je to poněkud opožděně, ale doposud jsem neměl obrazovou dokumentaci. A tak až teď vám mohu alespoň částečně zprostředkovat pár fotkami Halloween, který pořádala pro své studenty jedna soukromá škola angličtiny v městečku Sasajama, vzdáleném asi 50 km severně od Kóbe.
Jak jsem se tam dostal? Oslovil mě filipínský soused z koleje Oliver, který do této školy pravidelně dojíždí svým džípem učit angličtinu. Měli nedostatek vedoucích pro halloweenské obcházení domů s dětmi, a tak mě požádal, zda bych jim s tím nepomohl. Rád jsem přijal.
Sasajama je krásné městečko v údolí hor. Díky svému půvabu si zde mnoho bohatých Japonců pořídilo honosné domy.
Vedle pěstování černých fazolí kuromame je Sasajama známá tím, že se zde divočáci inošiši loví a upravují k chutnému pokrmu. Kdo ví, jestli inošiši u mé koleje nejsou těmi, co zdrhli právě ze Sasajamy, aby se vyhnuli jisté smrti!
Každopádně to byl zábavný den. Já, Čech, Oliver, Filipínec a ještě Réza, Íránec, se svou ženou jsme měli na starosti skupinky japonských dětí. Ve strašidelných kostýmech (to, jak mi ten můj „seděl“ posuďte sami) jsme pak chodili po domech a s dětmi zpívali „trick or treat.“ Za odměnu pak holky a kluci dostali různé sladkosti. Že budu měsíc po příjezdu do Japonska tajtrdlíkovat v kostýmu v nějaké vesnici a účastnit se poprvé v životě Halloweenu, to jsem tedy nečekal. Ale to je myslím jedno z těch kouzel života. Překvapení, náhody... V tomto případě radostné. Jako bonboniéra, že Forreste? Nikdy nevíš, co si vytáhneš.
Když jsme se s Oliverem vraceli večer zpátky, pozoroval jsem z auta velkou koncentraci kýčovitě osvětlených hotýlků na okraji Kóbe, kterým jsme právě projížděli. Už už jsem se chtěl dobrosrdečného Filipínce zeptat a ujistit se, jestli se jedná o známé to hodinové hotýlky pro mladé, když mě předběhl s odpovědí: „It´s for fucking.“ Je to jasné. Už jsem neměl, na co se ptát. Krátká, ale dostačující odpověď. Není, co dodat. V té větě je obsaženo vše podstatné. Účel těch stavení s neonovými světly je jasný. Měl jsem mírný pocit, že Oliver ví, o čem mluví...

2008-03-05T13:51:00.000+09:00

Nejdelší most na světě

2008-03-05T13:49:00.000+09:00

Po mém návratu z Kumamota jsem se 4. ledna sešel s kóbským rodákem, současně působícím na Tódai (nejprestižnější univerzita v Japonsku), Jošim, který umí česky, neb studoval dva roky historii na UK. Vzal mě do asi dvacet pět minut vlakem vzdáleného městečka Maiko. Už když jsme se blížili do konečně stanice, spozorovali jsme ten monumentální lidský počin. „Akaši kaikjó haši“ aneb Perlový most je se svými 3911 metry nejdelším mostem na světě. Byl postaven v roce 1998 a spojuje Honšú s ostrovem Awadži
Když jsem se kolem mostu procházel, vrtalo mi hlavou, kde jen jsem ho už viděl. Po návratu na kolej mi oči spočinuly nad českým vydáním románu autora jménem Haruki Murakami „Kafka na pobřeží.“ Na jeho obálce je právě fotka Perlového mostu. Inspirující most. Posuďte sami.

2008-03-05T13:34:00.001+09:00

2008-03-05T13:12:00.002+09:00

Komik ve vlaku

2008-03-05T13:01:00.001+09:00

2.1. ráno jsem se rozloučil s velmi milou rodinkou, jejichž členové byli ztělesněním japonské pohostinnosti, skromnosti a příjemnosti. A kdyby mi tam u nich nebyla tak velká, tak jako tomu ve starých japonských domech bývá, zima, asi bych tam ještě o den déle zůstal. Těch necelých pět dní na Kjúšú bylo skutečně velmi nabitých, a zdaleka ne všechno se na těchto pár řádek vejde. Jedno je však jisté. Na Nový rok u Nakašimů jen tak nezapomenu!
Vyjel jsem brzy ráno s nadějí, že se sem jednou vrátím. Jedním z měst, kterými jsem na zpáteční cestě projížděl, byla i Kokura. Toto město je známé tím, že bylo původním cílem druhé atomové bomby. 9.srpna 1945 však bylo nad Kokurou špatné počasí, a tak byla nahrazena městem Nagasaki. Proto se říká „štěstí z Kokury,“ což je i stejnojmenná povídka z filmu Petra Zelenky Knoflíkáři. V ní si japonská rodinka právě v den svržení bomby ztěžuje, jaké je „fucking weather.“ A právě fucking weather zachránilo Kokuru od katastrofy.
Po cestě se začítám do slavné knížky Cormace McCarthyho, Tahle země není pro starý. Strohé vyprávění plné násilí, černého humoru a nakonec pocitu, že už nemůžeme věřit starým pravidlům a příběhům, které už nenabízejí žádoucí katarzi, je asi nejtemnější kniha, kterou jsem kdy četl. Dočítám ji kdesi blízko Okajamy. Tíživý pocit ze skvělé knihy odeznívá při pohledu na krásy pobřeží západního Honšú.
Do vlaku nastupuje neskutečně zavalitý tlouštík v brýlích a čepicí. Sedá si přímo přede mne, přes uličku. Najednou pozoruji, jak se k jeho místu začínají sbíhat oči všech cestujících. Vedle tlouštíka sedící mladík a postarší žena se s ním nadšeně pouští do řeči. Lidé kolem vytahují své mobilní telefony a tlouštíka si fotí. Jedna, dvě žádosti o podpis. Je mi jasné, že se jedná o někoho slavného. Jsem ale cizinec, toho člověka vůbec neznám. Myšlenku vytáhnout svůj mobil či foťák zavrhuji. Přišlo by mi nepatřičné fotit někoho, koho neznám. Místo toho se bavím pozorováním toho, jak jsou všichni překvapeni přítomností slavné tváře. Chlapík se zdá sympatický a ochotně se baví s lidmi a rozdává podpisy. Z jeho řeči jsem pochopil, že jde na návštěvu své rodiny.
Poté, co tlouštík vystoupil, se ptám té paní, kdo že to vlastně byl. Vysvětlila mi, že se jedná o v Japonsku velmi dobře známou osobnost z televize a filmu, komika jménem Kunihiro Macumura. Prý když o něm řeknu jakémukoliv Japonci, bude vědět. Skok v čase. O týden později jsem tuto historku vyprávěl v učebně plné Japonců. Všichni ho znali. Později jsem si jeho videa našel na internetu a viděl ho i v jedné menší (i když se slovo „menší“ moc nehodí pro herce tak velkých rozměrů) roli ve filmu slavného režiséra Takešiho Kitana. Tak jsem až zpětně pochopil, jakou celebritu jsem to vlastně viděl. Ha.
Má novoroční anabáze skončila a já se s radostí vrátil do tepla mého kóbského domova.

2008-03-05T12:58:00.001+09:00

2008-03-05T12:56:00.000+09:00

2008-03-05T12:53:00.000+09:00

2008-03-05T12:52:00.000+09:00

2008-03-05T12:49:00.000+09:00

2008-03-05T12:47:00.000+09:00

Očištěn na Nový rok

2008-03-05T12:46:00.000+09:00

Druhý den jsme si decentně připili japonským sake a hodovali nad velkou mísou nejrůznějších novoročních pochutin (oseči rjóri). Poté jsme jeli navštívit dvě blízké šintoistické svatyně, abychom se dověděli, co nás čeká v roce 2008 a abychom se pomodlili za splnění našich přání. Návštěvník si koupí tzv. omikudži, papírky, na kterých je od bohů napsáno, zda vás čeká něco dobrého či špatného. Pokud vám bozi přinášejí špatné zprávy, omikudži jim symbolicky vrátite přivázáním na příslušné místo u svatyně a modlíte se znovu. Naštěstí nikdo z nás nemusel nic vracet.
Druhá svatyně nabízí speciální rituál, který spočívá v tom, že šintoistický kněz vám, po vhození dvou desetijenovek do příslušného místa a úklonu, jakýmsi koštětem vypucíruje hlavu od škodlivých elementů. Tak snad mi to pomůže.
Očistu podstoupil i Nakašimovic psík Eddie, který získal jméno po slavném představiteli Policajta z Beverly Hills. (Myslím, že má, co se tyče štěkání, vyřídilku srovnatelnou. ) Jú ho vzal do koupelny a tam ho důkladně omyl.
Úcta k předkům je neodmyslitelnou součástí života Japonců, takže jsem Júa a babičku doprovodil na vesnický hřbitov, kde jsou pochováni příbuzní Nakašimů. Hlídal jsem Eddieho během toho, co se Jú a babička modlili nad rodinným oltářem.
Ještě bych chtěl podotknout, že rodina Nakašimů mluví kumamotským nářečím, posíleným vesnickou mluvou. To znamená, že když spolu mluvili mezi sebou, rozuměl jsem jim naprosto minimílně. Mělo to daleko k japonštině, kterou jsem se doposud učil. Říkal jsem si, že by se mi hodil překladatel do japonštiny.

2008-03-05T12:43:00.000+09:00

2008-03-05T12:41:00.000+09:00

2008-03-05T12:38:00.000+09:00

2008-03-05T12:37:00.000+09:00

2008-03-05T12:33:00.000+09:00

2008-03-05T12:32:00.000+09:00

V předvečer Nového roku

2008-03-05T12:31:00.000+09:00

Poslední den v roce byl už Jú doma. S ním, babičkou a maminkou jsme se vydali rodinným autíčkem na sopku Aso. Nebudu příliš zdržovat. Na sopku s největším kráterem na světě jsme se nedostali, jelikož naneštěstí ten den hustě sněžilo a podmínky na výlez byly velmi rizikové. Maminka mě doporučila, ať přijedu na jaře nebo v létě. To se nahoru jistojistě dostanu.
Najedli jsme se v zábavně-ubytovacím komplexu Asozan Farmland a jeli zpět. Babička pak doma uvařila nejprve báječné nabe (kombinace tofu, krabího masa, čínského zelí, kuřecího masa – vařeno ve velké míse, na páře) a později, když jsme se s Júem, jeho maminkou a také s ní vrátili z úžasných místních lázní, připravila i tošikošisoba (novoroční nudle), symbolizující dlouhověkkost. Celá rodinka Nakašimů a s nimi já, jsme po naplnění žaludků zasedli ke kotacu a sledovali zábavné japonské pořady. Velmi oblíbená je především hudební soutěž „kóhaku uta gassen.“ Jú však dal přednost zápasům K1, u kterých se náramně bavil. Přidal jsem se k němu.
Všichni byli po lázních a jídle unaveni, a tak nebylo divu, že např. Jú příchod nového roku 2008 prospal. Každopádně jsme si se zbytkem rodiny popřáli po „hodině nula“ obligátní „Akemašite omedetó gozaimas“ (Šťastný nový rok) a zalehli také ke spánku. Po ohňostrojích ani stopa. Suverénně nejtišší oslava Nového roku mého života. Dobrou noc. Brrr...Ta zima je ale snad ještě větší.

2008-03-05T12:30:00.000+09:00

2008-03-05T12:26:00.000+09:00

2008-03-05T12:24:00.000+09:00

2008-03-05T12:21:00.000+09:00

2008-03-05T12:20:00.000+09:00

2008-03-05T12:18:00.000+09:00

2008-03-05T12:16:00.000+09:00

2008-03-05T12:15:00.000+09:00

2008-03-05T12:13:00.000+09:00

2008-03-05T12:10:00.000+09:00

2008-03-05T12:08:00.000+09:00

Cesta na sopku

2008-03-05T12:04:00.002+09:00

Jú měl opět práci, a tak jsem další den využil opět k cestování. Tentokráte jsem si vybral město Kagošima, jež se nachází na jižním cípu Kjúšú, a také protilehlou sopku Sakuradžima.
Z Arisy je to do Kagošimy zhruba čtyři hodiny cesty vlakem. Cesta je ozvláštněna tím, že notný kus vzdálenosti jede vlak podél západního pobřeží, a tak se mi naskýtá pohled na rozbouřené moře.
Kolem poledne jsem na místě. Přestože poprchává, svítí slunce a je znát, že se nacházím v teplejším podnebném pásmu. Kagošima je historicky známá pro prolomení tokugawského zákazu cestování do zahraničí, když devatenáct studentů vyjelo na Západ, aby se pak vrátilo s novými poznatky o západním průmyslu a technologii. V Kagošimě vládl známý klan Sacuma, který hrál důležitou roli při Restauraci Meidži. Meidžiovská atmosféra je v Kagošimě stále cítit. Vedle zajímavě koncipovaného Muzea Meidži, které jsem navštívil, o tom vypovídají pomníky slavných postav revoluce, jako jsou Tošimiči Ókubo (1830 – 1878) a Takamori Saigó (1828 – 1877). Saigó, později zklamán z důsledků reforem pro samurajský stav, vedl Sacumské povstání, které bylo poraženo, a tak spáchal na kagošimském vršku Širojama rituální sebevraždu seppuku. Postava Kena Watanabeho ve filmu Poslední samuraj (což je i přízvisko Saigóa) je založena právě na Saigóově životě.
Po jakési exkursi do minulosti se vydávám do přístavu a vkročím na palubu malého trajektu, který kyvadlově převáží lidi na břeh Sakuradžimy a zpět. Cesta trvá kolem deseti minut, během níž se kochám pohledem na sopečný poloostrov. Poslední velká erupce proběhla v roce 1914 a od roku 1955 se ze sopky neustále kouří. Svítí slunce, ale fouká silný vítr. Paprsky se odrážejí od vody a já si uvědomuju, že to je asi jeden z nejúchvatnějších momentů, co mi zatím Japonsko přichystalo. Čirý zážitek. Po připlutí mé kroky míří do malého muzea, které je věnované sakuradžimské sopce.
Vrchol výletu pak přichází s magmovými lázněmi, které mají prosklený výhled na kagošimský přístav. Takže se při koupání kochám krásným pohledem na moře a Kagošimu. Na výšlap sopky není čas, a tak se po hřejivé koupeli vracím na trajekt a na vlak. Podaří se mi po cestě usnout, a tak mě musí budit strojvůdce. Na nádraží mi přijel naproti taťka Nakašima. Zima je na vesnici čím dál tím větší. Vydechuju páru. Raději přelézám ke kotacu a spokojeně usínám.

2008-03-05T12:01:00.000+09:00

2008-03-05T12:00:00.000+09:00

2008-03-05T02:21:00.002+09:00

2008-03-05T02:19:00.000+09:00

2008-03-05T02:15:00.000+09:00

2008-03-05T02:11:00.000+09:00

2008-03-05T02:10:00.000+09:00

Probuzení v Kumamotu

2008-03-05T02:08:00.000+09:00

Probudil jsem se asi v devět ráno. Jú měl „baito“ (brigádu), a tak v domě byla jen roztomilá babička Nakašimovic. Přichystala mi chutnou snídani. V domku byla pěkná zima. Jedinými teplými místy bylo kotacu (vyhřívaný stolek s dekou) a částečně kuchyně díky elektrickým kamínkům.
Vyšel jsem ven a teprve až tehdy jsem pochopil, kde vlastně jsem. Malý domek rodiny Nakašimů a kolem jen rýžová pole, hory, lesy a další stavení. Úplně jiné Japonsko... Kontrast oproti rušné, přelidněné Ósace byl nekonečně velký. Čirý venkov. Říkám babičce: „To musí být skvělé tady žít. Máte tady tak čistý vzduch.“ Babička s mírným uchechtnutím odvětí: „No, ten vzduch, ten jedině je dobrý.“ Jako bych cítil v její krátké odpovědi celou tíhu života na vesnici a jakýsi protipól jeho tak časté idealizace.
Loučím se s babičkou a jdu pěšky směrem na nádraží. Mám totiž v plánu navštívit město Kumamoto. Do stanice Arisa je to skoro dvě hodinky chůze během níž si vychutnávám pohled na zimní kumamotskou přírodu. Do Kumamota přijíždím kolem poledne. Mým prvním cílem je známý Kumamotský hrad. Fascinující obrovská stavba patří k nejlépe opevněným japonským hradům. Vybudoval jej slavný daimjó, Kijomasa Kató (1562 – 1611), jehož pomník nechybí v kumamotském podhradí. Je jeden z novoročních svátků, a tak je hrad pro veřejnost zavřený. Nicméně i tak lze velmi dobře ocenit jeho velkolepost.
Při procházce Kumamota narazím na páté bydliště slavného japonského spisovatele a myslitele jménem Sóseki Nacume (1867 – 1916). U nás od něj vyšel např. román Sanširó. V centru města lze pak nalézt residenci dalšího slavného spisovatele jménem Jakumo Koizumi (1850 – 1904), který sepsal japonské duchařské příběhy a legendy, tzv. kaidany. Když jdu dál, vidím, jak z jedné blízké budovy vychází notně omámený chlapík, asi businessman. Vyprovází ho jakási zavalitá tetka s křiklavými šaty, překračující hranici vkusu. Slyším hekání ozývající se z domu. Podezření stoupá. Podívám se na ceduli nad vchodem domu. Čtu něco jako „Superjoy.“ Už je mi jasné, že jsem ve čtvrti, která jesti vykřičená. Že by právě tady našel Koizumi inspiraci pro své duchařiny?
Už je tma a vracím se na nádraží. V Arise na mě zase čeká Jú. Už je doma i jeho maminka, paní Nakašimová, kterou propustili z nemocnice. Usedám ke kotacu a společně s rodinkou sleduji srdceryvný japonský seriál, v kterém právě hrdinka podřízla krk své sokyni. Kam se hrabe Nemocnice na kraji města...

2008-03-05T02:07:00.000+09:00

2008-03-05T02:00:00.001+09:00

2008-03-05T01:57:00.000+09:00

2008-03-05T01:54:00.000+09:00

2008-03-05T01:51:00.001+09:00

Slzy Hirošimy

2008-03-05T01:49:00.000+09:00

Kamarádem z koleje, Júem Nakašimou, jsem byl pozván do jeho rodiště v prefektuře Kumamoto na ostrově Kjúšú, abych s ním a jeho rodinou strávil pro Japonce nejdůležitější den v roce, Nový rok. Nadšen při představě prožití významného dne v tradičním japonském stylu jsem okamžitě nabídku přijal.
Kumamoto není od Kóbe zrovna nejblíže, a tak byla přede mnou dlouhá cesta vlakem. Namísto drahého šinkansenu či letadla jsem totiž využil speciální sváteční jízdenku, tzv. „Seišun 18 kippu“ za 11500 jenů, kterou lze využít neomezeně na všechny vlaky společnosti JR (Japonské dráhy), a to na pět cestovních dní. S běžnými vlaky sice dorazíte do místa určení za pěkně dlouhou chvilku, ale za to máte možnost si daleko více vychutnat cestovní atmosféru, nehledě na to, že si můžete dát nějakou tu přestávku na poznání nějakého města, které je při cestě. Já jsem si zvolil Hirošimu...
Je 28.12., něco po šesté hodině ranní. Na kóbském vlakovém nádraží JR Sumijoši se loučím s Jurou, milou to českou návštěvu z Ucunomije, který se vrací zpět na východ. Já naopak nasedám na vlak, směr západ.
Vlak se rozjíždí. Přes okno pozoruji, jak se obloha mračí a chystá se mi ukázat slzavou tvář. Střídavě se začítám do článků v českém časopisu, který mi poslala rodina, a poklinbávám. Přestupuji v Himedži, vlak jede přesně na čas. Déšť je čím dál tím intenzivnější.
Jsou čtyři minuty před polednem, když konečně vystupuji na hirošimském hlavním nádraží. Venku slušně prší, a tak rychle přebíhám k tramvajové zastávce, kde se schovám pod stříšku. Mám jen tři hodiny času, než mi pojede vlak, díky kterému se ještě dnes budu moci dostat do Kumamota, a tak zamířím na místo, které je v Hirošimě nejznámější, a to do Mírového parku.
Od nádraží to tramvají trvá asi deset minut, když vystupuji na stanici Genbakudómumae. Menší než jsem myslel, avšak bez přéhlednutí stojí slavný Genbaku dómu (Hirošimský památník míru). Budova původního Hirošimského prefekturálního paláce pro podporu průmyslu navržená českým architektem Janem Letzelem (1880 - 1925) byla nejbližší stavbou od hypocentra výbuchu, která zůstala stát. Dodnes je uchovávana její podoba z doby po výbuchu atomové bomby (8:15, 6.srpna 1945). Jak řekl jeden můj kamarád, Atomový dóm je vlastně nejslavnější česká stavba, třebaže paradoxně mnoho Čechů to ani neví. Žák slavného Jana Kotěry, Letzel, který strávil v Japonsku přes patnáct let, je sám o sobě pozoruhodná postava. Dodnes je v Čechách několik jím navržených budov. V Japonsku se ze všech jeho relizovaných projektů dochoval právě jen Atomový dóm, jenž byl zapsán do Světového dědictví UNESCO.
Procházím kolem Dómu, na kterém jsou stále vidět ožehnuté stopy. Promoklý pokračuji dále parkem až k Dětskému mírovému památníku. S ním je spojen příběh dívenky jménem Sadao Sasaki. V době výbuchu byly Sadao dva roky. Deset let poté jí byla diagnostikována leukémie, nemoc způsobená následky ozáření. Inspirována japonským rčením, že tomu, kdo složí tisíc jeřábů z origami, bude splněno přání, se Sadako pustila do skládání. Smrt jí však dovolila, přes její vytrvalou snahu, složit jen 644 jeřábů. Zbytek pak údajně složili její kamarádi. Proto tedy dominantou památníku je dívka držící velkého jeřába.
Déšť nepřestává. Jako by se hnusné počasí hodilo k smutné atmosféře místa, které je věnováno obětem strašné války. Vcházím do Mírové síně pro oběti atomové bomby v Hirošimě. V kruhovité stavbě si lze zevnitř prohlédnout, jak vypadala Hirošima těsně po výbuchu. Na vrcholu střechy jsou pak skleněné hodiny ukazující čas výbuchu, 8:15. V audiovizuálním centru lze pak nalézt vzpomínky těch, co byli různým způsobem poškozeni výbuchem.
Jako poslední navštěvuji Hirošimské muzeum míru. To zevrubně mapuje události, které vedly k prvnímu použití jaderné bomby a následky, které si vyžádalo. Čmouha na kousku betonu, tedy místo, ke kterému bylo přiškvařeno lidské tělo, zbytky šatů, deformované nádoby a fotografie tzv. hibakuša, obětí výbuchu – to jsou jedny z nejděsivějších exponátů muzea.
Vybudování mírových památníků bylo dokonce jistý čas celkem kontroverzní záležitostí. Mnozí se obávali, že památníky spíše posílí vědomí, že Japonsko se stalo obětí Spojených států a zapadne tak fakt, že válečným agresorem bylo právě Japonsko. Mírové památníky v Hirošimě jsou. Je třeba mít na paměti, že slouží jako memento do budoucna, aby se již žádná válka neopakovala. Každopádně hirošimská zkušenost je jedním z důvodů, proč 20. století, jak říká jeden vyučující na UK, je, co se hnusoty týče, stoletím nejhnusnějším.
Vycházím z muzea. Hirošima stále brečí. Poklusem se vracím na tramvajovou zastávku a zoufale se snažím uniknout dešti. Z tramvaje pozoruji, jak si Hirošima žije svým životem, který dává zapomenout na hrůzy, které se tu kdysi odehrály.
Jsou tři hodiny a pokračuji vlakem na Kjúšú. Po sedmi hodinách jízdy s pěti přestupy jsem konečně v Kumamotu. Jú mi píše, ať nastoupím ještě na jeden vlak a vystoupím na zastávce jménem Arisa. Něco kolem čtvrt na dvanáct pak tedy vystupuju v Arise. Jú už na mě čeká. Nastupuju do rodinné miniaturní dodávky a Jú řídí. Je už čirá noc, když zastavujeme u jednoho domku. Uvítá nás Júův tatínek a babička. Předám jim pár českých suvenýrů a nadšeně přijímám nabídku na koupel. Těžko si asi představíte, jaký slastný pocit bylo ponořit se po sedmnáctihodinovém putování do horké vody! S Nakašimovými jsem poté ještě chvíli poseděl, a pak už jsem jen uvítal postel se třemi vrstvami deky.

2008-03-05T01:43:00.000+09:00